„Malá láska je vrozená,

velké se musíme učit.“

G.Bosco

Jsme propojeni se vším, co se vymaní z jednoty. Můžeme se propojit s čímkoliv skrze vztah k ostatnímu.

Základním vztahem, který propojuje, je LÁSKA.

Lásku si lze představit různě – jako romantiku mezi různými nebo dvěma bytostmi, ale také jako to, že máme rádi dobré jídlo, kávu, příjemnou hudbu. Mít rád a radovat se je propojené. To nás propojuje a ladí na sféru lásky.

Jsou různá stádia lásky? Ne. Vše, co rezonuje, je naladěné, dělá vám radost, radujeme se, je láska. Primární základ vztahu je láska.

Z čeho se láska skládá?

Samozřejmě z lásky, tedy z citové nerozlišující náklonnosti a přátelství, které se vylévá z nás na druhé. Samotný cit by ovšem nestačil, pokud by nenalezl příslušné vyjádření.

Dobrou vůli a ochotu, vedenou snahou vycházet s druhými v dobrém a spolupracovat s nimi.

Schopnost myslet na druhé a jednat tak, abychom brali v úvahu i jejich zájmy.

Dobrou znalost druhých a snahu jim porozumět.

Všestranný zájem o druhé, aniž bychom však rušili jejich soukromí.

Schopnost vcítit se do postavení, situace a cítění druhých, schopnost vidět vše jejich očima, z jejich stanoviska a nejen z našeho hlediska.

Nejvyšší zásadou je láska. Láska k „bližnímu svému“, ale i k sobě. Kdo si neváží sám sebe, nemůže si vážit druhých. Kdo nemiluje sám sebe, nemůže nikdy opravdu milovat druhé. O tom není sporu a z tohoto hlediska musíme posuzovat vše ostatní. V Bibli se píše: „Ježíš řekl, že máme strpět políček, a to i od svého bratra.“ Nepravil ale, že se mámě nechat zmrzačit jak na těle, tak i na duchu, ne-li dokonce se nechat zabít. To jsou hranice sebeúcty a lásky k sobě samému. To je jednoduchá odpověď na otázku, kam až máme nechat zajít lidi a svoji toleranci. Neodporovat zlu a nechat ubližovat jiným i sobě je popření sebelásky. Zavírání očí před zlem je, jako bychom se ho sami dopouštěli.

V srdci plném nenávisti, pýchy a touhy po pomstě, LÁSKA nesídlí. Z tohoto pravidla neexistují výjimky.

Hněv a zášť jsou špatnými rádci. Jednání v „afektu“, kdy nás ovládá zloba, hněv, zášť, nenávist (což je protiklad lásky), nejvíce pociťujeme k lidem, které milujeme.

Nenávist, hněv, závist, pýcha, odsuzování druhých, tvrdost srdce, zloba, přání zla druhým, agresivita, bezohlednost, ubližování druhým (byť i neúmyslně), získávání vlastního prospěchu na úkor druhých, neplnění povinností, pomlouvání, pomsta a oplácení zla zlem, neochota ke spolupráci, nedostatek dobré vůle nebo dokonce zlá vůle, lakota a další jsou opakem LÁSKY. Kdo podlehne pocitům, které jsou protikladem lásky, nic nezíská, ale vždy ztrácí.  V dnešní době je rozšířené kontrolovat svoje emoce, ty negativní, ale i ty pozitivní a nedávat jim průchod. Musíme se naučit opět plakat. Slzné kanálky naše tělo nemá omylem. Je to jen taková hra na dospělé, že se nepláče! Ve skutečnosti je to jen strach projevit svoji přirozenost. Pokud si dovolíme své emoce, pláč i vztek, zbavujeme tělo napětí. Z potlačení emocí vznikají nemoci. Proto lidé, kteří si nedovolí projevit emoce, se dostávají do nemocí.

Autor: Irena Eretová

Příspěvek Vztahy a vazby – láska aneb hněv a zášť jsou špatnými rádci pochází z Zelená Tara

Při první konzultaci chce klient většinou změnit své okolí ­ manžela, děti, rodiče. To je ale omyl. Nejprve je důležité pochopit, že změnit musíme něco v sobě. Pak přichází další otázka ­ “Jak to mám udělat?”. Tak, že se nebudete držet starých systémů přesvědčení, že vše, co a jak děláte, je správné a neměnné. Přesvědčení, že celé vaše okolí by to mělo dělat, cítit a řešit stejně jako vy. Jednoduše řečeno, přiznat si, že nemusíte mít ve všem pravdu. Nebo naopak, že nemusíte souhlasit se vším bez vlastního názoru. Důležité je hledat zdravý střed.

Teď už to není otázka ale odvaha, podívat se na věci tak, jak jsou. Hned je tu další překážka. Klient říká: “Vím, kde je můj problém, tak ho řešte, ale mně s ničím nehýbejte! Já mám svůj řád, své jistoty, takže chci změnu beze změny!”. No, a tady je největší kámen úrazu terapeuta. Jak dovést klienta nenásilně k přijetí změny a tím vyřešení problému? Nejčastější nechutí ke změně je LPĚNÍ, nebo-li závislost. Být závislý ­ lpět ­ můžeme na čemkoli. Na názorech, vlastním utrpení, materiálnu, vědomostech, pocitu důležitosti nebo moci. Závislost ­ lpění je jednou z nejčastějších příčin utrpení. Drží nás v nevědomosti, nedovolí nám vyvíjet se, bojí se budoucnosti, stagnuje přítomnost, nesnáší změny. Opakem lpění je pomíjivost. Připuštěním si pomíjivosti se staneme svobodnější, šťastnější a do našeho života vstoupí radost. Ta, kterou závislost vyhání a nedovoluje nám jí prožívat. Na místo radosti, vhání do našeho života úzkosti. Pokud projdeme terapeutickým výcvikem nebo jakoukoliv jinou technikou, objevíme jeden velk dar. Budeme ŽÍT a budeme se CÍTIT ŽIVÍ. Budeme fungovat na všech úrovních ­ pocitů, emocí, rozumu, fyzického těla. Zasadíme si vše, kam patří. Zjistíme, že vše má své místo a nárok na osvobození od zátěží, které často nejsou jen naše.

Tahle změna nepřichází hned, často i bolí. Ale je to cesta CESTA ŽIVOTA, života ve spokojenosti nás i našich blízkých. Je to PRÁCE NA CELÝ ŽIVOT ale stojí za to! Nezapomeňte, co zvládneme vyřešit my, nebudou muset řešit naše děti. Budou mít čas na svůj život, na své zážitky a prožitky.

Tak šťastné hledání a šťastnou cestu svým vlastním životem a příběhem Vám přeje Irena.

Autor: Irena Eretová

Příspěvek Chci něco změnit! pochází z Zelená Tara