Jsme propojeni se vším, co se vymaní z jednoty. Můžeme se propojit s čímkoliv skrze vztah k ostatnímu.
Základním vztahem, který propojuje, je LÁSKA.
Lásku si lze představit různě – jako romantiku mezi různými nebo dvěma bytostmi, ale také jako to, že máme rádi dobré jídlo, kávu, příjemnou hudbu. Mít rád a radovat se je propojené. To nás propojuje a ladí na sféru lásky.
Jsou různá stádia lásky? Ne. Vše, co rezonuje, je naladěné, dělá vám radost, radujeme se, je láska. Primární základ vztahu je láska.
Z čeho se láska skládá?
Samozřejmě z lásky, tedy z citové nerozlišující náklonnosti a přátelství, které se vylévá z nás na druhé. Samotný cit by ovšem nestačil, pokud by nenalezl příslušné vyjádření.
Dobrou vůli a ochotu, vedenou snahou vycházet s druhými v dobrém a spolupracovat s nimi.
Schopnost myslet na druhé a jednat tak, abychom brali v úvahu i jejich zájmy.
Dobrou znalost druhých a snahu jim porozumět.
Všestranný zájem o druhé, aniž bychom však rušili jejich soukromí.
Schopnost vcítit se do postavení, situace a cítění druhých, schopnost vidět vše jejich očima, z jejich stanoviska a nejen z našeho hlediska.
Nejvyšší zásadou je láska. Láska k „bližnímu svému“, ale i k sobě. Kdo si neváží sám sebe, nemůže si vážit druhých. Kdo nemiluje sám sebe, nemůže nikdy opravdu milovat druhé. O tom není sporu a z tohoto hlediska musíme posuzovat vše ostatní. V Bibli se píše: „Ježíš řekl, že máme strpět políček, a to i od svého bratra.“ Nepravil ale, že se mámě nechat zmrzačit jak na těle, tak i na duchu, ne-li dokonce se nechat zabít. To jsou hranice sebeúcty a lásky k sobě samému. To je jednoduchá odpověď na otázku, kam až máme nechat zajít lidi a svoji toleranci. Neodporovat zlu a nechat ubližovat jiným i sobě je popření sebelásky. Zavírání očí před zlem je, jako bychom se ho sami dopouštěli.
V srdci plném nenávisti, pýchy a touhy po pomstě, LÁSKA nesídlí. Z tohoto pravidla neexistují výjimky.
Hněv a zášť jsou špatnými rádci. Jednání v „afektu“, kdy nás ovládá zloba, hněv, zášť, nenávist (což je protiklad lásky), nejvíce pociťujeme k lidem, které milujeme.
Nenávist, hněv, závist, pýcha, odsuzování druhých, tvrdost srdce, zloba, přání zla druhým, agresivita, bezohlednost, ubližování druhým (byť i neúmyslně), získávání vlastního prospěchu na úkor druhých, neplnění povinností, pomlouvání, pomsta a oplácení zla zlem, neochota ke spolupráci, nedostatek dobré vůle nebo dokonce zlá vůle, lakota a další jsou opakem LÁSKY. Kdo podlehne pocitům, které jsou protikladem lásky, nic nezíská, ale vždy ztrácí. V dnešní době je rozšířené kontrolovat svoje emoce, ty negativní, ale i ty pozitivní a nedávat jim průchod. Musíme se naučit opět plakat. Slzné kanálky naše tělo nemá omylem. Je to jen taková hra na dospělé, že se nepláče! Ve skutečnosti je to jen strach projevit svoji přirozenost. Pokud si dovolíme své emoce, pláč i vztek, zbavujeme tělo napětí. Z potlačení emocí vznikají nemoci. Proto lidé, kteří si nedovolí projevit emoce, se dostávají do nemocí.